Nedotýkat se! Česká stopa v epidemiologické historii jednoho vědeckého faktu

Jednotlivé obory společenských věd jsou dnes natolik specializované, že si už ani nositelé stejnojmenných akademických titulů nemusí mít vzájemně mnoho co říci. Francouze Bruno Latoura znají ale všichni, a to bez ohledu na jejich zalíbení v sociologii vědy, již Latour – samozřejmě nikoli sám – přeměnil z veskrze marginální subdisciplíny v leadera sociologické, tentokrát již obecné teorie. Dění kolem COVID-19 jako by přitom vypadlo z některé z Latourových knih, ve kterých v roli antropologa zaznamenává každodenní promíchávání „vědeckého“ s „politickým“, „ekonomickým“ či „sociálním“ – kdyby ovšem mělo jít, jakože podle Latoura nejde, o jasně rozlišitelné látky, které by takovému promíchávání ve své čistotě předcházely. Již v roce 2009 si koneckonců Latour při uvádění jedné fiktivní studentky do „humanitních studií věd“ vypomáhal právě epidemií:

Čtu ve Figaru z 31. července 2009: „chřipka A (H1N1) se stává politickým tématem“. Máme zde medicínský problém, virologické téma, opravdu technickou otázku, o níž mluví novinář, který podle všeho neví, že jsou vědy autonomní a nemají být co politizované. Tohle je ale něco, co nás musí zarazit: vztahy mezi vědami a politikou jsou o něco komplikovanější, než nám oficiální verze tvrdí.[1]

Svět zasažený pandemií COVID-19 se tak pro „latourovce“ vlastně nijak zásadně neproměnil, jen dostal novou příležitost otevřeně vyjevit svou povahu. Novou a ještě lepší příležitost, říká sám Latour v rozhovoru, který 6. 6. 2020 poskytl britskému The Guardian. Každému jeho pravidelnějšímu čtenáři muselo ale při četbě následujících slov zatrnout:

Covid nám poskytl model kontaminace. Ukázal, jak rychle se něco může stát globálním i jen tím, že se šíří od jedněch úst k druhým. Je to neuvěřitelné předvedení [demonstration] teorie sítí. Sociology jsem se o ní snažil přesvědčit po 40 let a je mi líto, že jsem měl tolik pravdu. Ukazuje to, že o osobním a kolektivním nesmíme přemýšlet jako o dvou různých úrovních. Velké klimatické otázky mohou vést k tomu, že se jednotlivec cítí malý a bezmocný. Virus nám ale dává lekci. Šířením od jedněch úst k druhým můžete velmi rychle viralizovat [viralise] svět. Toto poznání nám může dát zpět naši moc.[2]

Kdo se s Latourovými texty nikdy nesetkal, mohl by z výše uvedeného nabýt dojmu, že snad má celá Latourova slavná sociologie stát na banální myšlence, podle které ani jednotlivec není bezmocný, protože může být prvním hybatelem mocného davu. „Model šíření“ počítá jednoduše s nabýváním počtu „zasažených“, přičemž síla, resp. moc, je zde efektem množství: „Šířením od jedněch úst k druhým, můžete velmi rychle viralizovat [viralise] svět.“

Svět zasažený pandemií COVID-19 se tak pro „latourovce“ vlastně nijak zásadně neproměnil, jen dostal novou příležitost otevřeně vyjevit svou povahu.

Problém je v tom, že oněch 40 let Latour ve skutečnosti strávil přesvědčováním sociologů o užitečnosti docela jiného modelu než „modelu šíření“ pro pochopení fungování vědy i společnosti. Jeho „teorie sítí“ s „modelem šíření“ nijak nepočítá, naopak jej v jeho jednorozměrnosti popírá.

„Síť“, do které se podle „klasického“ Latoura participující aktéři spojují – například ti, kteří se jakkoli znatelně podílí na ustavení toho kterého vědeckého poznatku – je utkána ze spojení („asociací“) entit různých druhů. Třeba takový Félix-Archimède Pouchet, francouzský biolog a lékař, tak na přelomu 50. a 60. let 19. století do „sítě“ spřádané ve prospěch teorie samoplození, tj. spontánního vzniku živých organismů, zapojoval vedle výsledků svých experimentů také Boha či kritiku evolucionismu. Sílu této „sítě“ se pak snažil překonat Louis Pasteur, který naopak teorii samoplození popíral, a to nejen přesvědčivostí jeho vlastních pokusů, ale také silou vážnosti jeho pařížského postavení, sympatizující komise pařížské Akademie či ještě samotného císaře, u kterého se ucházel o podporu.[3]

Latourovy sítě nemají mnoho společného ani s počítačovými či telefonickými sítěmi, které jsou příliš rigidní, ani s tzv. sociálními sítěmi, do nichž se zapojují jejich výhradně lidští uživatelé, aby obstarávali své sociální vztahy.[4] Do sociologie tento koncept Latour zavádí naopak v podobě, která naopak otevírá prostor pro sledování nikým nepředepsaného propojování nejen lidí, ale také „ne-lidí“. Důraz na heterogenitu „sítí“ je pro jeho sociologii typický, podobně jako představa, že jsou orientovány k nějakému výsledku (např. produkce vědeckého faktu, ale mnohem šířeji také vytváření společnosti).

K návrhu, že by bylo možné v šíření COVID-19 spatřovat předvedení teorie sítí, je proto třeba přistupovat s jistou skepsí.[5] Přitom za něj Latour nemusí být jakkoli popotahován: za svou kariéru toho napsal dost na to, aby se na jednu nerozváděnou neopatrnost, pronesenou navíc v pouhém novinovém rozhovoru, lehce zapomnělo. Ani v následujících odstavcích tak o jeho sociologii nepůjde: rozlišení mezi „modelem šíření“ a „modelem sítě“ použijeme jen a pouze k tomu, abychom rozklíčovali jednu jinak těžko pochopitelnou epizodu české anti-covidové politiky, na jejíž podivnosti nic neubírá, nýbrž naopak přidává skutečnost, že si jí vlastně nikdo nevšiml.

Klasický případ nákazy jogurtem

Tisková konference vlády svolaná 5. 5. 2020 k informování o předběžných výsledcích Studie kolektivní imunity poskytla veřejnosti kromě zprávy o velmi nízké promořenosti české populace také výstražný příběh o tom, jak lze s veškerou nevinností ke Covidu přijít – stačí nešťastný dotyk. Podle toho času náměstka ministra zdravotnictví a bývalého předsedy Ústředního krizového štábu Romana Prymuly, který se ve své prezentaci věnoval několika ohniskům nákazy v ČR, mělo tímto způsobem dojít k nákaze v prodejně potravin v Napajedlech (Zlínský kraj), se kterou bylo spojováno 42 pozitivně testovaných zaměstnanců, jejich rodinných příslušníků, zákazníků a dalších osob. „Alarmující“ byl přitom podle Romana Prymuli případ zákazníka – média v něm rychle rozpoznala čtrnáctiletou dívku –, který se podle jeho slov nakazil „jenom tím, že si šel koupit jogurt“. Z toho pak mělo plynout následující ponaučení: 

Tento případ je zajímavý z toho hlediska, že my si tady říkáme, že přenos v obchodech prostřednictvím třeba kontaktu s povrchem je velmi zřídkavý. Jsou tady studie dokonce, které říkají na bázi německých výsledků, že to je naprosto nepravděpodobné, ale tady je jeden případ – já neříkám, že těch případů je mnoho, ale je to klasický případ, kdy k tomu došlo. [...] Takže tento případ je opravdu zajímavý z toho hlediska, že i ten kontaktní přenos je zřejmě reálný, vidíme, že tomu tak může být, a že bychom se tak měli v tomto smyslu chránit.[6]

V době postupného uvolňování přísných hygienických pravidel tak Roman Prymula začal nečekaně vyzývat k tomu, aby lidé po návratu z obchodů dezinfikovali své nákupy či je alespoň ukládali, na den nebo raději dva, do ledniček.[7] 

„Německé výsledky“ a o ně opřené studie zkrátka narazily na českou realitu. Jde však o zjevný paralogismus: I kdyby v Napajedlech opravdu došlo k přenosu viru tzv. nepřímým kontaktem (tj. prostřednictvím kontaminovaného povrchu), k vyvrácení „německých výsledků“, podle nichž má být takový přenos nepravděpodobný (a nikoli nemožný), by to nemohlo stačit. Konfliktní Prymulův tón jako kdyby neseděl ke sdělovaným informacím, které se do sporu s „německými výsledky“ nedostávají.

Naším úkolem bude vrátit Prymulovu výpadu proti „německým výsledkům“ alespoň tolik smyslu, aby se stal citlivý k pravdivostní hodnotě tvrzení, o něž se opírá.

Rozpoznáním této logické chyby pro nás ale vše nekončí, naopak. Kdybychom se totiž měli zastavit u ní, znamenalo by to, že by ve střetu Prymula/„německé výsledky“ pozbyla jakýkoli význam již jen zbytkově pikantní skutečnost, že v Napajedlech k nákaze kontaminovaným povrchem s největší pravděpodobností vůbec nedošlo. Řečí Krajské hygienické stanice Zlínského kraje:

„dítě, rok nar. 2006 nakupovalo v COOP Napajedla dne 16. 4. 2020 jogurt, nicméně bylo i v kontaktu s klinicky nemocnou matkou, která rovněž nakupovala téměř denně v této prodejně, naposledy dne 12. 4. 2020. První příznaky se u ní projevily dne 13. 4. 2020. Dítě bylo bez klinických potíží. Nelze vyloučit i možnost onemocnění v rámci kontaktu v rodině.“[8]

Jestliže se ale informace o „jogurtové nákaze“, která měla zlomit závěry studií založených na „německých výsledcích“ a přivést české hospodyně a hospodáře k dezinfikování běžných nákupů, jeví jako přinejmenším ukvapená, způsobuje současně chápání Prymulovy argumentace jako zatížené logickou chybou to, že na (ne)pravdivosti této informace pramálo záleží. Do stejné bezvýznamnosti pak její pravdivostní hodnota upadá také pro toho, kdo by na Prymulovo vystoupení pohlížel jako na „čistě“ rétorický výkon připravený k okamžité spotřebě. I to je však perspektiva, kterou je třeba z principiálních důvodů odmítnout. Zaštiťování se vědou je možná rétorickou strategií, neznamená to však, že bychom ji proto měli oprostit od nároků na koherenci a pravdivost. Naším úkolem tak bude vrátit Prymulovu výpadu proti „německým výsledkům“ alespoň tolik smyslu, aby se stal citlivý k pravdivostní hodnotě tvrzení, o něž se opírá.[9]

Německé výsledky

Podívejme se nejprve na to, proti čemu Prymula vlastně 5. 5. 2020 stál. Zmínka o „německých výsledcích“ patrně odkazuje k prohlášením německého virologa Hendrika Streecka, spoluautora (s Guntherem Hartmannem, oba z Bonnské unverzity) kontroverzní „Heinsbergské studie“, jež si kladla za cíl určit letalitu COVID-19 ve vysoce zasaženém okolí města Heinsberg (Severní Porýní-Vestfálsko) a promořenost této oblasti.[10] V polovině dubna se přitom měl Hendrik Streeck v rozhovoru, který poskytl televizi ZDF, vyjádřit v návaznosti na tuto studii právě také k rizikům nákazy kontaminovaným povrchem. Takto jej citoval lucemburský RTL Today: „Žádné významné riziko nákazy, když jdete nakupovat, neexistuje. Prudká propuknutí nákazy byla vždy výsledkem situací, kdy se lidé po delší dobu nacházeli v těsnějším kontaktu, jako např. na lyžařských večírcích v rakouském Ischglu.“ Streeckův tým údajně nebyl schopen identifikovat „žijící“ (tj. nakažlivý) virus ani na površích klik u dveří, ani na telefonech či toaletách. „Aby bylo možné virus ‚chytit‘, bylo by nejprve třeba, aby si někdo kýchnul do dlaně, hned se dotkl kliky u dveří a okamžitě poté aby někdo další dotyčnou kliku stiskl a pak si sáhl do obličeje.“[11] To je ale příliš složitý scénář, a tak je riziko nákazy prostřednictvím kontaminovaných povrchů malé. „Pokud stále existují individuální přenosy“, uvedl Hendrik Streeck na jiném místě, „například v supermarketu nebo v kadeřnictví, není to dobrá věc, ale také to není velký problém. Naše předběžné údaje přinášejí alespoň náznaky toho, že virus není přenášen povrchy, ale spíše v těsném kontaktu.“[12]

Streeckova slova o nízké pravděpodobnosti nákazy prostřednictvím kontaminovaných povrchů se dočkala značného mediálního ohlasu, a  to i v českém prostředí. A protože šlo především o čest supermarketů, byl Streeckův optimismus vyvažován nejen vědeckými studiemi dokazujícími „naopak“ dlouhé přežívání SARS-CoV-2 na površích, ale také třeba odkazy k finskému videomodelu šíření (infikovaných) kapének, kterými může kýchající zákazník v obchodě zamořit hned několik nákupních uliček.[13]

Roman Prymula pak ve svém vyjádření tuto mediální reakci de facto opisuje. Třebaže ale nejprve ve shodně s ní vychází z prostoru supermarketů, přece jen nabývá jeho spor s „německými výsledky“ obecnějšího charakteru, když se jeho předmětem obecněji stává „možnost“ (význam užití uvozovek na tomto místě vyplyne dále) nákazy z kontaminovaných povrchů. „Německé výsledky“, za nimiž jsme identifikovali práci Hendricka Streecka, jsou jím navíc posíleny blíže neurčenými „studiemi“, které by měly právě tuto cestu nákazy dále zpochybňovat. „Jogurtová nákaza“ tak nemá popírat pouze to, co „si tady říkáme“ o přenosu COVID-19 v obchodech; má také doložit vědeckou hypotézu o možnosti nepřímé nákazy, v supermarketu či jinde.

Epidemiologická situace jednoho vědeckého faktu

Pro účinnou obranu proti novému koronaviru je rozpoznání cest, kterými se jím způsobované onemocnění šíří, pochopitelně klíčové. Zatímco velmi pevná se zdá být shoda na tom, že je hlavním zdrojem nákazy COVID-19 kapénková infekce, s jejím šířením prostřednictvím kontaminovaného aerosolu či kontaminovaných povrchů je to složitější. Protože se podmínky potřebné k tomuto nepřímému přenosu zdají být splněny, možnost nakazit se kontaktem s předměty, na kterých virus ulpěl (angličtina má pro ně speciální termín „fomites“), se předpokládá. Důkaz, že by k tomuto typu nákazy skutečně kdy došlo, však chybí. Napajedelská „jogurtová nákaza“ by tedy rozhodně nebyla „klasická“ v tom smyslu, že by opakovala nějaký běžně pozorovaný scénář (Prymula:  „je to klasický případ, kdy k tomu došlo“). Naopak, pokud bychom zde měli co do činění se zdokumentovaným případem nákazy prostřednictvím kontaminovaného povrchu, šlo by o naprostý unikát.

Je tak spíše překvapivé, že přinejmenším do 5. 5. 2020, kdy se Roman Prymula napajedelským případem proti „německým výsledkům“ vymezil, nevznikl jediný odborný text, který by se otázce nepřímé nákazy komplexně zabýval. Pozornost byla namísto toho věnována dílčí otázce „přežívání“ viru na různých druzích povrchu, které je sice pro nepřímou nákazu nezbytnou podmínkou, avšak přece jen s ní nespadá v jedno: i na povrchu dobře živený virus (otázka vnějších podmínek) se musí do svého nového hostitele ještě nějak fyzicky dostat (mechanický problém přenosu viru do těla hostitele) a posléze obstát při jeho infikaci (otázka dostatečné virové nálože).

V dané situaci se jedním z klíčových textů v diskusi o šíření COVID-19 prostřednictvím nákazy z kontaminovaných povrchů stala studie Neeltje von Doremalen a jejích spolupracovníků s názvem “Aerosol and Surface Stability of SARS-CoV-2 as Compared with SARS-CoV-1” (dále jen “Studie 0”), jež krátce po svém zveřejnění (jako preprint 17. 3. 2020) v prestižním The New England Journal of Medicine[14] obletěla celý svět. Masmédia, a to zahraniční stejně jako česká, spatřovala v detekci koronaviru na různých druzích povrchů (měď, ocel, plasty, papír) v rozmezí několika hodin až několika dnů od jejich kontaminace doklad o tom, že k nákaze COVID-19 stačí pouhý dotyk. Už samotný název této studie přitom naznačuje, že její autorský kolektiv mířil jinam: ze zjištění, že si jsou (v laboratorních podmínkách) starší původce SARS (SARS-CoV-1) a náš novější SARS-CoV-2 z hlediska schopnosti přetrvávat na různých druzích povrchů a v aerosolu podobné, dovozoval, že rozdíly v postupu jimi zapříčiněné nemocnosti ve světě je třeba přičítat jiným faktorům než jejich vytrvalosti (vysoká virová nálož v horních dýchacích cestách, značný podíl asymptomatických nemocných). V otázce vlastního šíření COVID-19 cestou nákazy z kontaminovaných povrchů jsou přitom autorky a autoři této studie spíše opatrní, když tento typ šíření označují za „pouze“ možný. Připustíme-li, že od teoretické možnosti k uskutečnění vede ještě poměrně dlouhá cesta, přestane tento závěr vyznívat jako těžko postřehnutelná akademická upjatost.

Ani odborný diskurs se však přímé záměny otázky přetrvávání koronaviru na površích a otázky šíření COVID-19 prostřednictvím nepřímé nákazy zcela nevyhnul. Jeden takový příklad najdeme možná trochu překvapivě hned v první sadě reakcí na naši „Studii 0“, kterou The New England Journal of Medicine uveřejnil již 13. 4. 2020[15] V nich je otázka nákazy kontaminovaným povrchem sice přehlušena diskusí o přenositelnosti nákazy vzdušnou cestou (aerosolem), ve svém přípisu se o ni ale alespoň letmo zmiňuje Stefano Petti s odkazem na zprávu WHO a její tvrzení, že „podle dostupných faktů [available evidence] se SARS-CoV-2 přenáší při blízkém kontaktu prostřednictvím kapének a také kontaminovanými povrchy, zatímco přenos vzduchem se omezuje na situace, kdy během péče o pacienty nakaženými COVID-19 dochází k úkonům generujícím aerosol.“ S. Petti se sice ohrazuje proti poslední části tohoto závěru, vzepřít by se ale velmi dobře mohl také proti tvrzení týkající se nepřímé nákazy kontaminovanými povrchy. WHO[16] si totiž ve svém pohledu na věc pomáhá odkazem k sedmi odborným textům, z nichž se však k přenosu nepřímým kontaktem vyjadřují pouhé dva, a to ještě způsobem, který pro jakékoli kategorické soudy nepředstavuje zrovna nejpevnější základ. První z těchto textů – stále v autorství WHO – existenci přenosu nepřímým kontaktem bez jakékoli opory jednoduše konstatuje (sotva lze tedy mluvit o nějaké „evidenci“)[17], text druhý (který bude sám v další literatuře hojně citovaný) se pak podobně jako naše „Studie 0“ nevyjadřuje k nákaze, nýbrž referuje o výsledcích měření kontaminace pokojů tří pacientů v jedné ze singapurských nemocnic (přítomnost SARS-CoV-2 byla zjištěna v jednom z nich, v ostatních dvou případech byla měření prováděna po dezinfekci prostor).[18], [19]

Jakékoli závěry o pohledu odborné komunity na otázku šíření COVID-19 prostřednictvím nepřímé nákazy je nicméně nutné opírat o mnohem širší analýzu. Pro účely tohoto textu jsme tak přistoupili ke sledování citační stopy „Studie 0“, která se nám do této role hodila nejen pro svůj obrovský impakt, ale i z toho důvodu, že právě jí se Roman Prymula ještě v roli předsedy Ústředního krizového výboru zaštiťoval, když před veřejností riziko nákazy z kontaminovaných povrchů otevřel poprvé.[20]

Z rozboru souboru 235 odborných textů uveřejněných mezi 17. 3. 2020 (zveřejnění „Studie 0“) a 5. 5. 2020 (Prymulova „jogurtová nákaza“), které „Studii 0“ citují nebo na ni jinak odkazují, resp. skupiny 153 textů, které v uvedeném období „Studii 0“ citovaly právě v kontextu nákazy kontaminovanými povrchy, přitom vyplývá, že rozlišování mezi otázkou teoretické možnosti šíření COVID-19 kontaktem s infikovanými povrchy, kterou otevírají infikované povrchy, a otázkou reálného výskytu tohoto typu nákazy představuje i v odborné komunitě mnohem méně citlivé téma, než by bylo možné očekávat. Provedenou analýzou jsme se přesvědčili o následujícím: Přinejmenším pro námi sledované období medicínské prostředí počítalo s tím, že je nákaza kontaminovaným povrchem sice „pouze“ (teoreticky) možná, nepociťovalo však žádnou velkou potřebu tuto hypotézu podrobovat nějakému rozšiřujícímu či kritickému pohledu. Ve chvíli, kdy se k existenci šíření viru cestou kontaminovaných povrchů měli vyjádřit, byla „Studie 0“ pro mnohé odborníky zkrátka prvním[21] a často i jediným argumentem. Otázka šíření nákazy prostřednictvím kontaminovaných povrchů se tak ve sledovaném období ukázala být zcela nekontroverzní. Pochybnosti zaznívaly naprosto ojediněle: Několik málo textů z této doby upřesňuje, že žádné případy nepřímé nákazy dosud nebyly zdokumentovány,[22], [23] jiné doplňují informaci o výsledcích „Studie 0“ upozorněním, že z provedených laboratorních experimentů nijak přímočaře nevyplývá poznání pro jiné (venkovní, nemocniční) podmínky[24], [25], [26]. Studie věnovaná riziku nákazy personálu transfúzní laboratoře zase sice připouští možnost této cesty nákazy, současně ale připomíná složitost celého mechanismu přenosu[27], o němž jsme se zmínili již výše. Konečně článek Brigitte Osterarth – jde v našem souboru o jediný text v německém jazyce – zmiňuje také pochybnosti o možnosti nákazy z infikovaného povrchu, ke kterým v Německu dospěl H. Streeck.[28]

I tyto „pochybující“ texty nicméně bez problému zapadají do zjevně široce sdíleného přesvědčení o tom, že se COVID-19 cestou nepřímé nákazy šířit může, přičemž že k němu skutečně dochází tvrdí, bez velké argumentační podpory a spíše mimochodem, 11 textů. Pro mnohé autory/autorky jde samozřejmě o okrajovou problematiku, které nemohou věnovat žádnou velkou pozornost. Je však příznačné, že jsme v tak rozsáhlém souboru narazili pouze na jedinou stopu polemiky, jejíž význam se tak jeví jako zanedbatelný.

Od možnosti k pravděpodobnosti a zpět

A právě s tímto odborným konsensuálním pohledem kontrastuje vyjádření Hendricka Streecka. To je sice v souladu s převládajícím názorem, že se COVID-19 cestou nepřímé nákazy šířit teoreticky může, zároveň ale otázku (teoretické) možnosti tohoto typu přenosu převádí na otázku jeho pravděpodobnosti: nákaza povrchem je nepravděpodobná. „Německým výsledkům“, za kterými jsme H. Streecka identifikovali, tak lze dát dobrý smysl právě s využitím „nelatourovského“, třebaže Latourem nečekaně vyzdvihovaného „modelu šíření“: aniž by věcně vzato zpochybňovaly vědecký konsensus o možnosti nákazy kontaktem s infikovanými povrchy, snaží se řetězec neproblematického šíření tohoto tvrzení možnosti (se kterou je třeba v každodenním životě počítat) přerušit prosazením otázky pravděpodobnosti (která vystavuje mnohá anti-covidovská opatření všedního dne kritickému přezkumu).

Tato interpretace „německých výsledků“ nám konečně umožňuje otupit význam logické chyby, která se zdála podemílat Prymulův protiargument napajedelskou „jogurtovou nákazou“. Nakonec totiž není nutné nechat Prymulu hrát jedním případem proti Streeckově (ne)pravděpodobnosti; docela jinak lze v jeho využití vidět spíše snahu zmařit (mediálně viditelný) „německý“ pokus o převedení otázky teoretické možnosti na otázku pravděpodobnosti. Protože ale jeho argument spadá do modelu sítě, a nikoli do modelu šíření, vyznívá jako logicky chybný.

Jak vypadá transparentní oprava řetězce šíření (diskursu o možnosti nepřímé nákazy), předvedlo v květnu americké Centrum pro prevenci a kontrolu nemocí (Centers for Disease Control and Prevention – CDC). Dne 11. 5. 2020 se na webových stránkách tohoto hlavního amerického institutu veřejného zdraví objevily dva na sebe navazující titulky: „Virus se snadno šíří mezi lidmi“ (míněno cestou kapénkové infekce) a „Virus se jinými cestami snadno nešíří“ (přičemž mezi „jiné cesty“ patří právě i šíření infikovanými povrchy).[29] Podle pozdějšího vyjádření CDC ale média tuto prezentaci pochopila příliš jednostranně. Již 22. 5. 2020 tak své vyjádření upravuje, přičemž nadpis příslušné sekce mění na „Virus se může šířit také jinými cestami“. V tiskové zprávě pak kontaminované povrchy vrací do hry: „Z dat laboratorních studií COVID-19 a z našeho poznání podobných respiračních nemocí vyplývá, že je možné nakazit se COVID-19 po kontaktu s povrchem či předmětem, na němž se virus vyskytuje, jestliže následně dojde k dotýkání se úst, nosu a možná i očí. Nemá se však za to, že by šlo o hlavní cestu šíření viru.“[30]

Také Prymulův argument jogurtovým případem nakonec diskurs možnosti napravuje („vidíme, že tomu tak může být“), funguje ale složitějším, a proto i matoucím způsobem. Upozornění na skutečný výskyt nákazy prostřednictvím kontaminovaného povrchu jde totiž evidentně dál než k (teoretické) možnosti. Argument jogurtovou nákazou tak v dané situaci nezapadá do „modelu šíření“ (lineární šíření tvrzení teoretické možnosti), nýbrž do „modelu sítě“, která ukotvuje reálnou existenci šíření COVID-19 prostřednictvím infikovaných povrchů. Takové empirické zjištění se stává spojencem (Latour by řekl jedním z aktérů či ještě lépe aktantů) nejen dostupných vědomostí o „přežívání“ koronaviru na různých druzích povrchů, ale také stávajícího poznání o způsobech šíření nemocí způsobovaných jinými lidskými koronaviry či ještě usuzování na schopnost postupu COVID-19 nepřímou nákazou z přebytku jeho skutečného rozšíření oproti jeho teoretickým možnostem, pokud by mu cesta nepřímé nákazy otevřena nebyla.

Tím matoucím krokem na straně Prymulova argumentu je to, že je v něm existence využita ve prospěch možnosti. Zatímco se totiž „možností“ na jedné straně – té, na kterou podnikl svůj útok Hendrik Streeck – rozumí absence překážek (teoretická možnost), znamená „možnost“ na Prymulově straně skutečný výskyt (je to reálné, je to tedy i možné). Dochází tak ale pouze k převrácení postupu, který jsme v odborné literatuře rozpoznali jako běžný, kdy právě otázka možnosti veskrze neproblematicky nahrazovala otázku existence (neproblematicky, tj. aniž by tato substituce způsobovala nějaké zjevné nepohodlí).

Trvání na logické chybnosti Prymulovy argumentace by tak nakonec bylo neodůvodněným straněním Streeckovi a jeho snaze převést diskusi o možnosti nepřímé nákazy COVID-19 na diskusi o její pravděpodobnosti. Argument „jogurtovou nákazou“ byl zkrátka tahem ve hře o to, o čem se má mluvit. Úspěšným tahem postaveným na velmi, velmi nepravděpodobné „jogurtové nákaze“.

Jan Maršálek
Kabinet pro studium vědy, techniky a společnosti
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.

---